Vzteklina
Popis vztekliny
Vzteklina je velmi nebezpečné a v současné době stále neléčitelné virové onemocnění, které způsobuje akutní encefalitidu, tedy zánět mozkové tkáně. Na celém světě zemře každý rok asi padesát pět tisíc lidí na její následky, většina obětí je z oblasti venkovské Afriky a Asie, kde je menší proočkování domácích zvířat a zároveň špatná dostupnost k očkování nakažených.
Je to typická zoonóza, tedy onemocnění přenášené zvířaty, kdy člověk se nejčastěji nakazí slinou nakaženého zvířete při těsném kontaktu jako je kousnutí nebo škrábnutí, ale vzácně jsou možné i jiné způsoby přenosu. Přenašeči jsou pouze teplokrevná zvířata, téměř výlučně savci, u ptáků je výskyt pouze vzácný. V České republice je nejvýznamnějším přenašečem liška, dále pak psi, kočky, netopýři či jezevci, v jiných oblastech světa i skot, mývalové, kojoti nebo hyeny.
Vzteklina je smrtelná téměř ve stech procentech případů, pokud není ihned po nakažení podáno očkování a imunoglobuliny.
Virus vztekliny, takzvaný lyssavirus, se po vniknutí do těla (nejčastěji kousnutím) dostává do centrálního nervového systému, tedy mozku, po proniknutí svalem podél periferních nervů, takzvaným axonálním transportem. Vzdálenost postižené oblasti od mozku určuje inkubační dobu, která je většinou okolo několika týdnů až měsíců, ve výjimečných případech může jít až o rok či dva. Po dosažení mozku dochází k propuknutí těžkých symptomů, obraz nemoci je velice dramatický a již prakticky není možnost léčby. Pacient bohužel do několika dnů umírá.
Rizikové faktory
Rizikovými faktory onemocnění vzteklinou je samozřejmě vystavování se nakaženým zvířatům. O něco více zřejmě budou rizikoví lidé se zaměstnáním, ve kterém s takovými zvířaty přicházejí častěji do styku. V našem prostředí a dalších vyspělých oblastech světa je nejvyšší možnost nákazy především od volně žijících zvířat, zatímco v chudších oblastech Afriky, Asie a místy i Jižní Ameriky stále převažuje nákaza od domestikovaných zvířat, ať už jde o typické psy či o hospodářská zvířata jako je skot. Stále tam totiž není dostatečná proočkovanost zvířectva. Většina nakažených jsou tam děti.
Prevence vztekliny
Celosvětovou prevencí by mělo být plošné očkování především psů a jiných domácích zvířat, ale i divoce žijících zvířat jako jsou lišky u nás či mývalové v USA. Ve vyspělých zemích je již očkování zavedeno, nicméně v méně rozvinutých zemích, kde na něj často stále nejsou odpovídající prostředky, zůstává vzteklina stále závažným problémem. Prevencí již po nakažení je samozřejmě urychlené vyhledání lékaře a podání očkování a imunoglobulinů, které velice spolehlivě zabrání rozvinutí jakýchkoli příznaků a tím i zachrání život nakaženého.
Příznaky a projevy vztekliny
Po uplynutí různě dlouhé inkubační doby dochází nejprve k nespecifickým projevům podobným projevům u běžné chřipky. Sem patří především bolest hlavy, zvýšená únavnost, zvýšená teplota, nechuť k jídlu až nevolnost či bolesti svalů. Zároveň je přítomno i brnění či škubání v oblasti rány, místa vstupu.
Problémy se postupně stupňují a zanedlouho dojde k propuknutí závažných a charakteristických příznaků souvisejících především s nervovou soustavou.
Tyto příznaky již rozvinuté choroby jsou velice rozmanité. Přítomna je akutní silná bolest hlavy, zvýšení dráždivosti, agresivní pohyby, částečné ochrnutí různých částí těla, které může odeznívat a opět se vracet, či svalové křeče nebo záchvaty podobné epileptickým. Rozvíjí se i změny duševní a objevují bizarní a nenormální myšlenky, nekontrolovatelné vzrušení a rozrušení, záchvaty úzkosti a depresí. Pacient má problémy se spánkem až se dostává do stádia, kdy je naprosto neschopen spát, je zmatený a dezorientovaný se záchvaty paranoie. Výjimkou nejsou ani nezvladatelné a neopodstatněné pocity strachu a extrémní přecitlivělost na ostré světlo, určité dotyky a zvuky, pacienta stíhají halucinace a postupně se dostává do deliria. Negativně ovlivněno je i svalstvo celého těla a především obličeje a očí, což způsobuje dvojité vidění či neschopnost mluvit. Postižení dýchacího svalstva je extrémně závažně, jelikož nepohyblivost bránice způsobuje dýchací obtíže až naprostou nemožnost dýchaní.
Typický obraz pacienta se vzteklinou zahrnuje „pěnu u úst“- ta je dána velice zvýšenou tvorbou slz a slin. Zároveň ztrácí schopnost mluvit a polykat, tento komplex je typický pro pozdní stádia onemocnění. V jeho důsledku je u postižených rozvinuta hydrofobie, teda panický strach z vody. Kvůli ochrnutí svalstva hrdla a čelisti postižený nemůže polykat a při pohledu na vodu, kterou nemůže uhasit svou postupně sílící žízeň, často dostává záchvaty paniky. Střídají se období mánie a letargie vyúsťující až v kóma a následnou smrt. Ve většině případů je příčinou smrti již zmíněná dechová nedostatečnost.
Na světě je známa jen hrstka případů lidí, kteří přežili i přes rozvinutí příznaků, většina z nich však utrpěla nevratné poškození mozku. Pouze dva případy mladých lidí a dětí se uzdravily úplně.
Léčba vztekliny
Jak již bylo napsáno, rozvinutá vzteklina s projevujícími se příznaky je prakticky neléčitelná. Proto je třeba urychleně vyhledat lékařskou pomoc hned po kousnutí či škrábnutí neznámým zvířetem. V nemocnici lékař typicky nejprve ránu vyčistí, vydezinfikuje, ošetří a přesvědčí se o tom, zda je postižený očkován proti tetanu. Další postup závisí na zvážení lékaře. Je těžké odhadnout, zda zvíře bylo nakaženo, proto lékař k očkování sáhne podle několika informací:
První je otázka, zda byl útok zvířete vyprovokovaný, či nevyprovokovaný. Nevyprovokovaný svědčí o zvýšené agresivitě zvířete a tudíž je nákaza pravděpodobnější. Dále jde o druh zvířete, jelikož ne všechna zvířata jsou schopna virus vztekliny přenášet. Dále, pokud se jedná o psa s dohledatelnými záznamy, se lékař přesvědčí o jeho očkovací historii. Pokud není možné vyloučit vzteklinu, je pacientovi podáno očkování.
Zároveň WHO vytvořila 3 kategorie kontaktu: první zahrnuje dotknutí se či krmení podezřelého zvířete, kdy kůže pacienta je nepostižená. Druhý představuje menší oděrky či škrábance bez krvácení, třetí, nejvážnější, je jedno nebo více kousnutí a větších oděrek a především napadení netopýrem. Pro druhou a třetí kategorii je určena vakcína, pro třetí kategorii a pro lidi s oslabeným imunitním systém se dávají vzteklinové protilátky, imunoglobuliny.
Očkování
Očkování proti vzteklině bylo objeveno roku 1885 Louisem Pasteurem a Émilem Rouxem. Původní vakcína měla základ v sušené nervové tkáni nakažených králíků. V současné době se používají moderní vakcíny se základem v diploidních buňkách. První dávka očkování se podává do deltového svalu co nejdříve po nakažení, další dávky následují třetí, sedmý a čtrnáctý den.
U nás se podává moderní očkovací materiál, zatímco starší, levnější, jehož základem je nervová tkáň, se používá v chudších oblastech světa, nicméně i ty jsou postupně nahrazovány.
V současné době se zkoumají další možnosti léčby, jako je užívání anestetika ketaminu pro zmírnění aktivity lyssaviru nebo ovlivnění hematoencefalické bariéry (to je bariéra mezi nervovou tkání a cévami). Tato bariéra nedovoluje buňkám imunitního systému prostoupit do místa postiženého virem, proto se otevření této bariéry zdá být jednou z možností léčby již propuknutého onemocnění.
Specifickým způsobem léčby uvedeným teprve v roce 2005 je tzv. Milwaukee protokol, kdy lékaři uvedli mladou nakaženou neočkovanou pacientku s počátečními projevy nemoci do kómatu s podáváním několika léků, aby ušetřili mozek, zatímco se imunitní systém vypořádával s virem. Tento způsob léčby byl prozatím úspěšný pouze v jednom dalším případě, oba vyléčení byli velmi mladí, u starších pacientů přesto došlo k smrti.
Co mohu udělat sám
Nejjednodušší pomoc je především vyhýbat se podezřelým zvířatům. Ne vždy je možné odhadnout nebezpečnost zvířete, nicméně je pravdou, že nakažené zvíře se chová často nestandardně, může být buď vysoce agresivní nebo naopak přítulné, často má také pěnu u tlamy. Při setkání se s volně žijícím zvířetem je dobré nijak ho nedráždit a zdaleka se mu vyhnout. Nebezpečí hrozí hlavě dětem, které často chtějí neznámá zvířata nakrmit nebo pohladit, proto by je rodiče měli kontrolovat a hlídat.
Zvýšené opatrnost je u nás nutná hlavně v období března a dubna, kdy nákaza virem vrcholí.
Pokud již došlo ke kousnutí, je dobré ránu omývat mýdlovou vodou po dobu až deseti minut, možné je na ránu nanést i alkohol či jodovou tinkturu a překrýt ji čistým sterilním obvazem. Nezbytné je nečekat a ihned zavolat lékaře a dojít na nejbližší pohotovost, protože každý s podezřením na vzteklinu musí být ošetřen v nemocnici. Vhodné je také nějakým způsobem zajistit, aby zvíře bylo odchyceno a vyšetřeno veterinářem, aby bylo zjištěno, zda je zvíře infikováno, a zároveň aby byla monitorována situace ohledně vztekliny v dané oblasti. Pokud známe vlastníka zvířete, je třeba vyžádat jeho jméno a adresu a vyžádat si dokumenty zvířete, jeho záznamy a především očkovací průkaz. Další postup už je v rukou lékaře, vzteklina je naprosto nezvladatelná vlastními silami.
Komplikace nemoci
Téměř jistou komplikací nemoci je bohužel i přes probíhající výzkum zkoumající možnosti léčby stále smrt. U těch několika přeživších bylo následkem nemoci těžké poškození mozku. Je třeba tedy vzteklinu nepodceňovat a přijmout co nejdříve všechna nutná opatření, aby nemoc vůbec nepropukla. Dále jsou možné klasické komplikace po podání vakcíny, které jsou podobné komplikacím po podání obyčejného očkování proti chřipce, jsou tedy dosti nezávažné a zahrnují pouze problémy jako bolest či zarudnutí v místě vpichu, v nejhorším případě alergická reakce, která je ale snadno zvládnutelná.
Zdroj: www.vitalion.cz
